Co BIS věděla a odkdy to věděla?

Kdyby ruská zpravodajská služba chtěla doručit jed ricin na velvyslanectví v Praze za účelem vraždy českých komunálních politiků, věděla by o tom jen hrstka lidí. Takové věci se totiž jako kolovadlo nedávají. Pokud by někdo ze zasvěcených chtěl informaci předat BIS, nutně by si musel zvolit takový jazyk komunikace a způsob doručení, aby jej od úniku informace nebylo možné vystopovat. A to není snadné, pokud jdete zlotřile proti své vlastní službě a během akce se na ní nemůžete spolehnout. Klíčový okamžik ve věci „falešného ricinu“ nastal, když BIS navzdory existenci těchto překážek rozhodla, že zpráva, kterou získala z anonymního zdroje, představuje důvěryhodnou hrozbu. Vzhledem k historii sebepropagace BIS zůstává palčivou otázkou, zda její počáteční hodnocení důvěryhodnosti hrozby stálo na profesionálním základě, nebo jestli bylo součástí politické hry, která se později obrátila proti ní.