Friday Edition: Nabokov a Kundera

Dva z největších exilových spisovatelů, Vladimir Nabokov a Milan Kundera, jsou spojeni tím, že se oba narodili v dubnu (Nabokov 22. dubna 1899 a Kundera 1. dubna 1929) a zemřeli v červenci (2. července 1977 a 11. července 2023). Ve své knize z roku 2001 The Art of Memory in Exile: Vladimir Nabokov and Milan Kundera našla česká emigrantka Hana Píchová další podobnosti mezi oběma spisovateli.

Píchová se narodila v Praze a v roce 1980 emigrovala do Spojených států. V době vydání knihy působila jako docentka slovanských jazyků a literatury na Texaské univerzitě v Austinu, kde vyučovala literaturu a český jazyk. V loňském roce odešla do důchodu z profesorského postu na Univerzitě Severní Karolíny v Chapel Hill.

Zde je úryvek z její knihy o roli paměti v dílech Nabokova a Kundery:

Důraz na paměť není překvapivý. Všichni spisovatelé v exilu se nadměrně zabývají jejím fungováním. Nabokov a Kundera však činí další krok: čtenáře aktivně zapojují do procesu vyvolávání, udržování, formování či utváření vzpomínek. Sdílejí se čtenářem privilegovaný prostor poznání a tvorby. Čtenář se stává součástí aktu uchovávání. Osobní, kulturní a historické momenty jsou připomínány nejen prostřednictvím textu, ale také prostřednictvím čtenářovy participativní paměti. V jistém smyslu je čtenář vyzýván k větší lidskosti, lidskosti, která vyžaduje nezávislost, vzpomínání, důvtip, porozumění, představivost a vůli.

Tím, že Nabokov a Kundera reagují na svůj exilový stav vytvořením takového stylu, takových dobrodružných děl, získávají svobodu přístupu k tradici, která pohání román k rozletu, k povznesení se nad jakýkoli ideologický či utilitární účel. Podobně jako motýli, kteří se podle Nabokova chlubí svými hravými teatrálními mimikry, přesahujícími rámec toho, co se zdá být nezbytné pro přežití, i vyprávění těchto dvou spisovatelů se zdají být „vymyšlena nějakým šibalským umělcem právě pro inteligentní oči člověka“ (jak píše Nabokov v knize Dar). Tím, že si exilové fikce těchto spisovatelů přivlastňují bohatou strukturální, tematickou a stylistickou hru, která se projevuje v dějinách románu, a experimentují s ní, vytvářejí most k těmto širším dějinám románu, překračují „království“ a vytvářejí průhledy do imaginárních světů, kde je všechno znovu možné.